Podpatky a odřená kolínka našich ratolestí
Onen muž zmínil ženský svět. Tedy svět plný chyb, emocí, slz, úsměvů, malých i velkých prohřešků v běžném dni, romantických melodií, podpatků, parfemovaných pudrů, roztomilé ostýchavosti, vonných svíček a povídání s kamarádkou o ničem. Ale také svět plný práce, úspěchů i pádů, odpírání, úkolů, vaření, praní, žehlení, odvozů na dětské kroužky, organizace rodinného managementu, péče, empatie, foukání na kolínka našich malých i velkých dětí, trpělivého naslouchání chlapským věcem našich partnerů (a posloucháme, i když po třetím slově nemáme ani páru, o jaké že auto součástce to vlastně mluví).
Zvenčí to tedy nakonec skutečně asi vypadá tak, jako by v ženském světě už nebyl kousek místa pro muže. Pro další muže. Pro ty OSUDOVÉ, jak mě poučil ten muž s tváří plnou vrásek. A přesto tam vždycky tenhle kousek byl, je a bude. Kousek, ke kterému si my ženy potají utíkáme, když máme poctivě splněno a přes den jsme se rozdaly. Až pak přichází občas na řadu kousek OSUDOVÉ skládačky, který v ženské hlavě dělá celoživotní paseku. A že je to příjemná paseka.
Tak jak to s těmi osudovými muži vlastně je?
Samozřejmě se teď všechny začneme cudně, hrdě a rozhodně právem hlásit k tomu, že ano, jistě. Rozhodně je tím osudovým mužem náš vlastní muž. Náš manžel, nebo jinak oficiální partner. Nic se nedá namítnout. A přesto. Při vší lásce a úctě k těmto našim mužům, zrovna je v článku nenajdete. Řeč je tentokrát o jiných mužích. O těch, jejichž jména se nesmí vyslovovat. Ti, o kterých se vlastně vůbec nemluví. Ti jiní, ti druzí. Nikdo o nich neví a přesto jsou životní, návykoví, tajní i tajemní, skrytí před zraky ostatních, kolují ženskýma žílama, prostě osudoví.
Jejich poznávací znamení? Navždy vaši, i když patří jinam a jiným ženám. Každá takového nějakého máme. A to i ty, které říkají, že ne. No, no, jen se nedělejte a vraťte právě podmračené obočí hezky zpátky. Není třeba nesouhlasně kroutit hlavou, protože rozhodně nemluvíme o nevěře, jen o myšlence. O intenzivní ženské myšlence na toho jednoho osudového, který nám ani po x letech nedá spát. Není jeden z mnoha, je tak nějak životní. Nezapomenutelný. Je váš, i když není. Víte sama dobře, o kom tohle povídání je. Tak který to je pro vás? Snílek, nenapravitelný romantik, první láska z gymplu, dávný kolega, kamarád, uhlazený lékař, nebo naopak zdrsněný motorkář, či nepředvídatelný rebel? Čí podobu má kousek skládačky výše zmíněné? Kdo je ten někde někdo, ke kterému v jistých chvílích zabloudí silná ženská myšlenka?
Rozhodně není třeba odpovídat nahlas. Ale i teď, úplně tiše chcete sama sobě namítat, že nikdo takový není? Žádná celoživotní ženská slabost pro toho jednoho osudového? Nikdo se nezrcadlí v zastřeném pohledu někam do dálky? Rozhodně ano. A díkybohu za to. Protože bez tohoto OSUDOVÉHO, se kterým se už pravděpodobně většinou ani nesetkáváme, bude vždycky skutečný ženský svět neúplný. Proto ano, tam někam do lékárny. Ano, ve skutečném ženském niterním světě je pro muže vždycky místo. A tak jako za každým úspěšným mužem prý stojí nějaká žena, pak za letmým nečitelným pohledem skutečné ženy vždycky bude nějaký osudový muž.
