Vzájemnost mezi pohlavími

Muži versus ženy, vzájemná úcta a respekt nebo jen strach a z toho plynoucí závislosti?

Obrázek: d4664a94be7e07b0852bc0a6a8de5a0daa74b3a5
Zdroj: pixabay.com

 

Ráda bych se dnes zamyslela nad tématem ženské a mužské vzájemnosti, vyhovování si či naplnění jeden druhého.

Ať to vezmu z jakéhokoliv úhlu pohledu, vždy se jedná o závislost. Umíme žít svobodné a láskyplné vztahy, plné laskavosti a náklonnosti bez potřeby lpění? Já tedy ne, učím se to. Pomalými krůčky a velmi pokorně. A daří se mi to i díky vstřícnosti a otevřenosti partnera. Díky žensko-mužské komunikaci.

Třeba čtvrteční příměr. Partner vyslovil dvě věty, které mě jako ženu psychicky úplně odbouraly. Následná konverzace z mé strany spíše přilila do ohně, partner nechápal. Můj scénář byl jasný. S odstupem pár hodin, tedy páteční ráno, přítel vyslovil větu jedinou. Pro mě pochopitelnou, také už díky mému chybějícímu emočnímu podtextu. V průběhu noci jsem se podívala na své zranění a přirozenou reakci - útoč /v tomto případě vysvětluji a obhajuji svůj postoj/ nebo uteč /tady zpravidla mlčívám/. Obojí je mimo, chtěla bych umět v takových situacích jen žensky plynout, zůstat otevřená v komunikaci s otevřeným srdcem a odvětit - „A jak jsi to myslel?" Prostě dát druhému prostor a hledat "společnou řeč" hned v dané chvíli. Jenže k tomu potřebuji reagovat s chladnou hlavou, tedy bez toho, abych sklouzla k zažitému programu a nechala se pohltit emocí.

Vnímám okolo sebe, jak se my ženy učíme laskavosti k sobě a následně pak i k našim mužským protějškům. Často si zapomínáme nebo ještě neumíme přiznat, že v partnerovi vidíme někoho jiného, a to svého otce. Rády bychom, aby jej suploval a dosycoval naše prázdná místa. Často se bojíme pustit jej do naší posvátné blízkosti. Stydíme se mluvit a přiznat svá zranění, obavy a strach z jakékoliv ztráty.

Často slyším, jak jsme my ženy nazlobené na své partnery, je to znát z tónu hlasu. I mě upozorňovala moje psycholožka při našich vzájemných setkáních - „Snižte, prosím Vás, tón Vašeho hlasu. Já vím, že na mě nekřičíte, ale ostatní si to mohou vyložit jinak." A měla pravdu, ještě dnes se občas přistihnu, že jsem v mém vyjadřování k mým blízkým, hlavně k mojí dceři, lehce hysterická. Vyplývá to z mého původního naladění a zažitému způsobu jednání naší rodové ženské linie. Chci to jinak a jsem stále na cestě. Někdy potřebujeme získat velký odstup a nadhled, aby se atmosféra mohla přeladit. A takový prostor dávám v současné době právě i sobě. Rozumím tomu já sama a cítím ze srdce, že je daný krok pro mě důležitý. Dát svobodu sobě a nabídnout nový úhel pohledu na vše i mojí matce a dceři. V lásce a s hlubokou úctou k příběhu každé z nás.

 

Ukázat svoji zranitelnost a pravdivost, v tom je dle mého síla ženy.

Přestat se stydět za svoje slzy, svoji bolest umět pojmenovat a ne vykřičet až ve chvíli, kdy už je všeho moc a v podstatě se hroutím. Za křikem je strach a pod tíhou strachu je skrytá bolest z celého našeho bytí. Chtějme přijmout zodpovědnost za naše jednání, uvědomování si toho, jak reagujeme a zda to chceme zkusit už jinak. A zkoušejme, hledejme naši bytostnou polohu, kdy nás hřeje u srdce a také v našem podbřišku, vždyť tam sídlí naše ženství. Buďme napojené na sebe sama, otevřeme oči a sundejme si růžové brýle. Pokolikáté už? Přiznávám, už mnohokrát, přestala jsem počítat. Důležitý je výsledek. Jsme tu jen nakrátko a tak se pojďme společně učit radosti z běžného dne, trpělivosti a vzájemné laskavosti. Stačí vykročit. Přidáte se?

Reklama

Podobné články

Obrázek: d5bfdc641b05822fb194c85fafa3d9195532262e
Obrázek: 1c1696782db93106243daefb1fc7c665b2e31a90
Obrázek: 47b58cd27ff620a644cb63da699358e5bf3e0d0e
Obrázek: 10353b7254b2551f8fa3a93fa8cc479d3371ff95
Obrázek: 613b52291cffde96249f5132d3b1b1ad9279734e