Zásady komunikace - proč si mnohdy vůbec nerozumíme?

Slovo komunikace pochází z lat. “communicare” = společně něco sdílet, činit něco společným. Můžeme jí chápat i jako přenos informace mezi dvěma jedinci. Mnohdy nefunguje, protože po cestě od jednoho k druhému naráží na spoustu překážek, které nedokáže překonat. Co tím přesně myslím? Stalo se vám někdy, že jste něco řekli a druhý účastník vašeho rozhovoru (ať je jím dítě, dospělý, pes nebo kdokoliv jiný) tu informaci vůbec nezachytil? Většinou to vypadá, jako že ji neslyší nebo si ji nepamatuje. Tato situace je možná z velmi mnoha důvodů.

Obrázek: 27edf8f75669deecd9e2ee2282d4eed1f6416d05
Zdroj: pexels.com

Předání informace až k naslouchajícímu ovlivňuje:

  • vnější prostředí, ve kterém je předávána - může to být například hlučné prostředí, 
  • zdravotní stav - ztratím hlas nebo nedokážu křičet, 
  • význam slova, která používáme - každý z nás můžeme vnímat jiný význam slov a jejich hloubku či sílu - když jsme se učili slova, tak nám bylo vysvětleno, co dané slovo vyjadřuje. Pro oba partnery však stejné slovo nemusí znamenat přesně to samé. Vyzkoušejte si následující pokus - řekněte partnerovi (partner, manžel, dítě, kamarád, kolega, atd), ať si představí např. černou kostku. Představte si ji také. Máte? Zeptejte se nejdříve partnera - Jak vypadá tvoje černá kostka? Pak sami sebe - Jak vypadá moje černá kostka? Oba jste si pravděpodobně představili černou kostku. Já znám i případy, kdy se pod pojmem černá kostka ukrývala i světlá koule. To se také může stát. Proto zkoumejte dál a ptejte se. Jak je velká? Jak je těžká? Z jakého materiálu je vyrobená? Jaký má povrch? Jaká je na dotek?….a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Mám zkušenost, že hned od prvního upřesňujícího dotazu se každá naše černá kostka liší od kostek těch ostatních. A věřte, že nezáleží na tom, kolika lidí se zeptáte. Prozkoumáte-li spojení slov "černá kostka" v představě svého parťáka dostatečně do hloubky, tak zjistíte, že se naše vnímání od vnímání každého dalšího člověka liší. I takto “nevinné” slovo může v komunikaci vyvolat velký nesoulad. Naše slova jsou sice stejná, ale jejich význam pro každého z nás je jiný. Jsme jedinečné bytosti a každý máme svou “realitu”, svůj svět, ve které žijeme i úplně jiné vnímání. Každý máme svůj svět. Našim ” světem" přispíváme k celkovému společnému světu, který vnímáme potom ve větším globálním měřítku. Podstata naší rozdílnosti je vidět na každém kroku.
  • naše výchova, zázemí a zkušenosti, které způsobují naše i nevědomé zkreslení přijímané či předávané informace,
  • naše “vidění” (představy a předpoklady) při komunikaci ovlivněné prožitými situacemi a případné emoční zatížení, které pociťujeme při získávání či předávání informace (každá situace/zkušenost/setkání v nás zanechává nějakou emoční stopu - ať již příjemnou (pozitivní emoce), nebo černou spojenou s negativními emocemi). Naše pocity pak hrají velkou roli ve vztazích i při rozhovorech. Mají velkou moc se velmi rychle projevit a “včleňovat” se tak do komunikace jako překážka. Nezvládnutím jejich projevu se mnohdy stávají situace, kterých potom litujeme a není již možné je vzít zpět. 

Na to, aby komunikace fungovala, je pro každý vztah velmi nápomocné umět vidět a vnímat i svět svého parťáka. Takto se mnohdy vyhneme nedorozuměním, překážkám, problémům i bojům. Mnohdy velmi pomáhá respekt k “realitě” našeho komunikačního partnera.

Když se narodí dítě nebo pejsek, vždy jsou to bytosti velmi čisté, láskyplné a rozdávající radost. Jejich komunikace je jednoduchá a velmi jasná. Ví přesně kdo jsou, umí své potřeby, radosti i věci, které se jim nelíbí, komunikovat bez “masek” (přetvářek) dospělého člověka, manipulace, vypočítavosti či kombinatorického myšlení, kterým chtějí získat pro sebe výhody.

Jejich sdělení není znehodnoceno způsobem učení a projevu, který člověk získá později, jakmile začne používat slova a zařadí se do společensky daných norem a pravidel. 

Když jsem byla malá, vždy jsem měla pocit, že jsme se my lidé - moudré bytosti pocházející z přírody - od přírody a od našeho přirozeného základu velmi odklonili. Uzavřeli se do prostoru plného betonu a začali jsme se přizpůsobovat svému okolí, místům i danému způsobu života.

Na své životní cestě jsem potkala příběh jednoho afričana, který popsal pradávné “stvoření” slova. Tento, pro někoho možná sci-fi, příběh podává svědectví o tom, že člověk žil kdysi v přírodě v souladu. Uměl se dorozumět se zvířaty na telepatické úrovni. Na planetu Zemi však dorazil někdo z Vesmíru a protože chtěl lidi začít ovládat, dal jim dárkem slovo. Člověk byl velmi šťastný, že může používat v komunikaci slova. Brzy však zjistil, že si se zvířaty již nerozumí. Tento příběh mě velmi oslovil. Pro mě vysvětluje to, že každý máme schopnost si s druhým porozumět. A to ať již slova k dispozici má nebo ne. Všichni máme dar vnitřního porozumění, který někdo více někdo méně umí rozpoznat a použít pro naše vztahy či komunikaci.

Tento příběh krásně zapadal do mého nechápání, jak je možné, že když používáme slova, tak si vlastně mnohdy ani nemůžeme rozumět

To jste si, troufám si říci, potvrdili i v našem počátečním testu s černou kostkou. Dnes již víme, že pochopením podstaty (tajemství/umění) komunikace a toho, co se mezi dvěma jedinci odehrává, si velmi dokážeme ulehčit cestu k jednoduššímu a šťastnějšímu životu.

Narodila jsem se s darem rozumět pejskům beze slov

Vždy pro mě bylo jednodušší “číst” jejich komunikaci. Lidská komunikace pro mě byla velmi nejasná. Studováním toho, co se v situaci děje, se mi potvrdilo, že zásadním rozdílem v komunikaci je přirozenost. Pes žije v právě probíhající situací, v momentu tady a teď. Když se raduje, tak se raduje a tu radost s námi v daném okamžiku také sdílí. Stejně tak jako malé dítě. V našem rychlém světě se jen málo z nás dokáže zastavit v přítomném okamžiku a být plně teď a tady. Dávat plnou pozornost situaci, ve které se nacházíme nebo plně naslouchat našemu parťákovi při rozhovoru. Naše přítomnost se zkrátila na minimum, ne-li se vytratila úplně. Na našich vztazích i spokojenosti se velmi odráží to, že jsme jaksi převálcováni minulostí, rychlostí dnešní doby i starostmi. Jak je milé a příjemné se umět zastavit. Zastavit a prožít přítomný okamžik. Velkými “léčiteli” tohoto našeho neduhu jsou pes i dítě - bytosti, které rozumí svému parťákovi na úrovni vnitřního nacítění. Stejně tak, jak jsme to všichni měli společné před “zavedením” slova. Tito naši učitelé nám ukazují cestu, jak se vrátit k přirozenosti, jasnější komunikaci a hlavně ke vzájemnému porozumění. Proto je tak milujeme. Naše vztahy i rodiny nabíjí štěstím, láskou a pozitivní energií.

Pokračování v příštím díle.

Reklama

Podobné články

Obrázek: 729a0177dc0d223c9925e900222d382f7d432de3
Obrázek: f15c8cb07f32c1d14610b259a43d40f0ffcd6869
Obrázek: 29acd65bbbc2d1932cba71a40ecad176909971a9
Obrázek: 6bc9162b51dc5cae8139c41a3bee9ce558e536b9
Obrázek: 885cc546adbb5eb5b794cec696e421c4f3d940f3