Své současné jméno si toto exotické ovoce přineslo v 70. letech minulého století z Nového Zélandu. Jeho domovinou je ale oblast Asie, která ho do světa vyslala jako čínský angrešt.
Dnes je bohužel velkým trendem téměř vše unaveně odkývat. Kolikrát si něco myslíme, ale neřekneme to, protože se to přece nesluší? I kdyby slušelo, domníváme se, že drtivá většina si myslí něco jiného a tak v rámci vlastního klidu mlčíme. Aby náhodou nevznikla nějaká hádka. Ano, je to pohodlné, ale je to nutné? A když už hádka, tak pořádná? Nemusí být. I v rozepři přece můžete uplatnit svůj šarm a slušné chování.
Muži to mají (alespoň v mých očích) jednodušší. Pohádají se, řeknou si otevřeně, co si kdo myslí, pročistí se vzduch a jede se dál. My ženy praktikujeme (většinou) diametrálně odlišné metody. Utvrdily mě v tom zrovna dnes dvě ženy, které se přede mnou hlasitě hádaly na poště (ano, naprosto chápu, že dusná atmosféra na půdě zalidněné pošty a čekací lístek s pořadový číslem 244 nikoho nenaladí na vlnu míru a klidu, ale co bylo moc, bylo příliš). Hádku nešlo přeslechnout.
Nesouhlas. To je běžná situace. Nejde o nic nenormálního, co by nás mělo rozházet. Ale … jde o to, jakým způsobem se nesouhlas projevuje. Člověk, který nemá cit pro takt a už dopředu ví, že nehodlá ustoupit, dokáže pořádně pokazit den. Je vyčerpávající s někým takovým o něčem debatovat. Většinou vám skáče do řeči, snaží se vás hlasitě přesvědčit o své pravdě a tak celkově s vámi nehodlá vlastně vůbec diskutovat. Potřebuje vás uzemnit a přesvědčit, že jedině jeho stanovisko je správné. Pak je to hádka, diskuze, debata, výměna názorů bez hlavy a paty.
Přesně tak probíhala i zmíněná horká chvilka na poště. Dámy překřikovaly jedna druhou, argumenty doprovázely rozšafná gesta rukama a my ostatní jsme víc a víc horko těžko předstírali, že tam nejsme (co nejsme, tvářili jsme se, že jsme na téhle poště nikdy nebyli, že nikdo nejsme místní a vůbec ani nevíme, že tohle město nějakou poštu má).
A tak mě napadlo … kolikrát jsem se sama chovala stejně? Vypadala jsem u toho taky jako potrefená husa? Rozhodně ano. Tedy směšně, ztraceně a zoufale určitě. A mohla jsem si rovnou na čelo připlácnout nálepku s důležitou informací pro protistranu s nápisem: ne, není potřeba mě zesměšňovat, to teď brilantně dělám sama, díky! Samozřejmě, že každému občas ujedou nervy, ale má tohle pavlačové chování a hulákání velké šance na úspěch? Těžko. Naopak, čím víc křičíte, tím méně je vás slyšet a tím víc dáváte najevo, že jste v úzkých. Urputným překřikováním utvrzujete druhého, že nevíte kudy kam a vybízíte ho, aby si na vás smlsnul.
Jistě se znáte s asertivitou. Slovo je to vznosné, ale jak vypadá v praxi tahle komunikační dovednost při prosazování jiného názoru? Tkví překvapivě v drobnostech:
Ano, od stolu se to dobře radí, souhlasím. Nicméně můžu sama podepsat, že po trošce, byť kostrbatého trénování, je skvělý pocit odcházet z rozepři se ctí. Je sto a jedno vyváznout z hádky jako dáma, než jako uštěkaná umanutá holka, která si doma musí osmkrát zrekapitulovat, co že to zase plácala.
![]() |
Barbora Klímová"jak být stále ženou"I když je Bára maminkou velmi živé holčičky, čas na vlastní klid a ženskost si vždycky najde. Někdy u sklenky vína, jindy u hrnečku s kávou. Je zbrklá a spontánní pozorovatelka života i koketa s otázkami k zamyšlení. To ji často dostává do humorných situací, které najdete v jejich článcích. Ctí seberozvoj a svět opravdových mužů, ve kterém si užívá být opravdovou ŽENOU. Profil |
Zaujal vás článek? Sdílejte ho se svými přáteli |
Své současné jméno si toto exotické ovoce přineslo v 70. letech minulého století z Nového Zélandu. Jeho domovinou je ale oblast Asie, která ho do světa vyslala jako čínský angrešt.