Ženy drbou, ano
Samozřejmě a díkybohu za to, se ne každá žena chová jako hospodský povaleč, který potřebuje machrovat na své kumpány svým vybraným slovníkem. Naprostá drtivá většina žen, jak doufám, jsou slušnými a jemnými bytostmi, které si svou ženskost hýčkají, a nevhodné chování je jim cizí. Nicméně, když už jsem byla svědkem té scény, která mě poměrně vykolejila, proč se o ni s vámi nepodělit. Koneckonců, ženy drbou! Ať se to nám samotným líbí nebo ne, je to tak. Ženám je drbání vlastní. Muži si nás proto dobírají, a my ženy se ještě pořád často tváříme tak, že tohle přece neděláme. Ale je to výhradně ženská záležitost. Když jsme už tedy u té ženskosti komplet, byť má i své stinné stránky, pojďme tak trochu podrbat o tom, co je za hranicí ženskosti a co není.
Vrána k vráně
Nemusíme mluvit jako otevřené intelektuální knihy a být příkladem veškerých ctností, nebo etiketa sama. Totiž… komu nějaké to neukázkové slovo občas neujede? Jsou i situace, které si o peprnější upuštění páry přímo říkají. To všechno je naprosto normální a k životu tahle lidská stránka samozřejmě patří. Od mužů občas dokonce slýcháme, že vychází li vulgarita z úst ženy s citem a v pravý čas, je to sexy. A tak jim to věřme a používejme to a ono slovo s jemností ženě vlastní.
Ženskost ale nezrcadlí jen slovník ženy, o kterém jediném zatím byla řeč. Co mě u té kašny tehdy opravdu zaskočilo, byla ohromná ironie toho postesknutí si. Pokud totiž stále platí, že vrána k vráně sedá, nad kým, nebo nad čím si to slečna vlastně posteskla? Měla pocit, že galantní a slušní muži vymřeli. Ale tím to zřejmě nebude, mám dojem. Můj dojem je mimochodem i ten, že mužům často křivdíme. Pronášíme na jejich adresu chladnokrevné a zbrklé soudy o tom, jak jsou neurvalí, hrubí, nevšímaví a málo galantní. Ale proč by takovými měli být, když stanou tváří v tvář někomu, jako byla zmíněná blondýnka? Byla tichou (tolik tichou zase ne) připomínkou toho, že ženskost se už dneska jednoduše nenosí.
Ženy jsou schopné, nezávislé, samostatné a už dávno přišly na to, že sedávej, panenko v koutě, neplatí. Nikdo vás v tom koutě totiž hledat nebude. Lokty žen jsou tak ostřejší, než bývaly a chuť, nebo potřeba vyrovnat se mužům, se někde asi vymkla kontrole. Všechno samy zvládneme, vyděláme si, opravíme, umíme, známe, víme. A pak stejně při všech těch schopnostech sedíme a pláčeme v pomyslném koutě nad tím, jak se galantní muži vytratili z povrchu zemského.
Jak to souvisí? Slečna jedním dechem mluvila o tom, že jí takoví a makoví muži chybí. Také ale hned dodávala, že je vlastně nepotřebuje a na to konto si pro jistotu odplivla. Když pominu, že tento způsob chování k dámě nepatří (prostě ne!), mám hlavně obavy z jejího tvrzení. Lépe řečeno z dopadu, který taková tvrzení mají. Nebyly jsme to tak nakonec my samy, kdo v mužích galantní chování ušlapal? Místo, abychom si o něj rafinovaně říkaly a užívaly si jej, pronášíme rádoby moudra typu: já sama, to si radši udělám sama, umím si snad otevřít sama… no jakoby nás ubylo, kdybychom muže spíš utvrzovaly v tom, že je potřebujeme a že jejich galantní gesta dělají muže mužem, a ženu ženou.
Můžeme si poděkovat?
Nakonec (někteří) muži pověsili galantní chování na hřebík a sžili se docela pohodlně s tím, co slečna tvrdila. A ti, kteří galantní chování mají zakořeněno hluboko v sobě, se takové slečně obloukem vyhnou. Rozhodně je neokouzlí fakt, že tahle blondýnka (byť byla opravdu mimořádně pohledná) doplivne dál, než oni sami. Odhadnou ji během prvních pár vteřin (jak sedí, jak stojí, jak okatě žvýká žvýkačku) a berou nohy na ramena. Kruh se tedy uzavřel, klapka a sedíme u kašny, kde si blondýnka naříká nad nedostatkem galantních mužů.
Až tedy jednou samy budeme mít dojem, že galantnost mužů se nám vyhýbá, vezměme to koště, oprašme práh i ženskost a hezky pořádně si sáhněme do svědomí. Vzbuzujeme v mužích vlastním chováním chuť k tomu, aby byli galantní?
