Nikdo mě neposuzoval, nikdo mě nesoudil, nikomu nic nevadilo, všichni byli šťastní a hleděli si svého. Jak krásně jednoduše to zní a jak krásné by to bylo, kdyby to byla pravda. Svět je ale jiný. Je v něm mnoho dobrého a stejnou měrou se vyvažuje i to zlé.
Realita
Když se rozhlédnete okolo sebe spatříte každou jednu bytost, která se nějak prezentuje. Nějak se učeše, nalíčí, oblékne a vyrazí. Vyrazí do víru posuzování jinými v tom, jak vypadá, jak chodí, jak mluví, co mluví a mohla bych pokračovat. Není to snadné. A není to snadné pro nikoho z nás. Svět už je takový a těžko ho změníme. Tohle ale není podstatou. Podstatné je, si uvědomit, že změna má projít naším vnitřním já a začít tím u sebe.
Podívat se do zrcadla a umět si říct...jsem krásná
Pohladit se a usmát se na sebe
Být si jistá tím, že to co říkám tak zároveň i myslím....
Pokud najdeme v sobě ten klid a pochopení v samu sebe, pak i navenek budeme zářit jako hvězdy a přestaneme vnímat okolí a jejich klepy, soudy a záměry nám ublížit. Bude nám to totiž jedno.
Pak se začneme radovat z maličkostí, z nové rtěnky, sukně, nových bot a naušnic. Pokud najdeme lásku k sobě - ozdobíme své tělo už jen maličkostmi, které ucelí náš obraz. Těžko by byl malíř bez základu a to je plátno a náčiní. Je to základ, bez kterého neudělá ten druhý a podstaný krok a to je ono umělecké dílo, vycházející z jeho nitra. Stejné je to u nás lidí. Všichni jsme mistrovské dílo.
Zní to hezky, viďte...
