Gleidshop
Eshop

Roušky - symbol lidskosti, který nás naučil smát se očima

Když svět zběsilého tempa dostal povel zpomalit a zahalit se do roušek, reakce byly různé. Zmítal námi například stud něco takového nosit. Nebyli jsme na to v našich končinách zvyklí. Dokud jsme roušky nedostali příkazem, jen málokdo se odhodlal si ji dobrovolně nasadit jako ten první, vykopávající solitér. Den se dnem se ale sešel, roušky jsou v tento moment běžným doplňkem. To jen ti nejsobečtější na ni kašlou. A tak doslova kašlou i na všechny kolem. Co všechno se ale za rouškou ukrývá a co nás tato malá kamarádka naučila?

pixabay.com

 

Když blízkost začala ubližovat

Nebyli jsme zvyklí na roušky, ale úplně stejně jsme museli přijmout rozkazy a příkazy, které se na nás valily a valí z míst nejvyšších. Všechno, co jsme dělávali úplně automaticky, začalo být nebezpečné. Museli jsme najednou přestat s dotýkáním jeden druhého. Už žádná vřelá objetí a letmá pusa na tvář. Žádné děkovné nebo poznávací třesení pravicí. Žádný úkryt v moudré náruči prarodičů. Žádná "schovka" ve skálopevném objetí rodičů. Žádné poklábosení ve frontě u pokladny. Rychle nakoupit a šupem domů. Blízký kontakt vystřídal odstup a bezpečná vzdálenost. S tím vším přišel nezvyk, možná i lehký šok. Na povel jsme si museli všichni začít být až příliš vzdálení. Ale to jsme byli už dlouho předtím, jen jsme si to tolik neuvědomovali, nepřipouštěli nebo to nevnímali...


Jen málokdy jsme měli chuť nebo čas se s někým jen tak zastavit a popovídat si. Jako šafránu bylo chvil, kdy jsme prodavačkám popřáli hezký zbytek směny. Jen výjimečně jsme si chtěli přivonět vzduchu odpoledního lesa. Ohrnovali jsme nad vším takovým nos a občas nám všichni a všechno pěkně lezlo na nervy. To poslední, co jsme poctivě dělávali s železnou pravidelností, bylo zavolání prarodičům. A v momentě, kdy nám to všechno bylo odepřeno, bychom se kvůli zdravotní procházce přetrhli. Běháme tak alespoň s odpadky jako šílení, abychom si najednou ukradli ten kousek vzduchu, i když ředěný rouškou. Žhavíme telefony o sto šest, jen abychom překontrolovali všechny v rodině. Kolikrát jsme tohle opravdově a s radostí udělali před orouškováním?

 

Je to malý VELKÝ kus látky

S rouškou padl na nejednoho strach a nejistota. Napadají nás otázky jako: „Je to opravdu tak závažná situace? Nezveličuje se to? Opravdu jsou tahle opatření nutná? Existuje přeci tolik infekčních onemocnění. Není to celé tak trochu jinak?" a dalších milion otázek, na jejichž odpovědi najednou nebyl čas. Né domnělý nedostatek času, jako už mockrát, ale ten skutečný, skrz na skrz citelný nedostatek času. Najednou nebyl čas na výmluvy. Ze dne na den se ve velkém usedlo k šicím strojům, a začaly se šít roušky. Takové, makové, obyčejné, vytuněné, amatérské i prošpikované profesionalitou. Do ruky vzali jehlu i ti, co ji naposledy viděli v pubertě, když toužili po náušnici. Zdálo se, že pod tíhou momentální nepříznivé a okleštěné situace, se republika vylidnila, protože všichni se ve dne v noci hrbí nad šicími stroji. Inu, tato solidarita na sebe nenechala zpětnou vazbou dlouho čekat.


Dnes se tak na ulici potkáváme s rouškou. Možná jsme se potkali i my. Vy a já. Začali jsme si všímat toho, že lidé mají oči s obrovskou výpovědní hodnotou. Čteme v nich radost, únavu, vděk, nejistotu, špatný den i smích. Začali jsme si číst v očích radost z toho, že se ve městech duchů náhodně potkáme. Čteme vděčnost, že chráníme jeden druhého. Čteme soudržnost, zájem, empatii, pochopení. Ti vnímaví vidí, že jsme se navzdory zákazům stmelili. Zjistili jsme, že máme ochotné a potřebné sousedy, ke kterým se musíme chovat ohleduplně. Není to jen o nákupech, ale třeba jen nedupat jim nad hlavami, když jsme teď všichni celé boží dny doma, nehlučet, neprovokovat je. Vidíme, že léty prověřená přátelství ani zdravotní krize neutlumí, ale naopak. I své zaměstnavatele najednou vidíme jako lidi, kteří se se svým týmem musejí podělit o svou obavu či špatnou zprávu. Jako lidi, kteří musí ráno vstát, nasadit roušku úplně stejně jako vy a já a musí sdělit a sdílet.


Roušky nás tak všechny paradoxně polidštily. I když zakrývají ústa i nos, což je téměř většina obličeje, ukazují naši pravou tvář. A ta není vůbec tak mizerná, jak si mnohdy myslíme. Tedy, až vše opadne, vzpomeňme si na to, jak blízcí jsme si byli v době, kdy jsme nemohli být spolu. Na dobu, kdy vůně ženských parfémů cedila rouška a mohli jsme k sobě promlouvat jen očima. Oči dnešní doby si zaslouží své čtenáře. A já? Já o tyhle čtenáře vůbec nemám strach. :)

 

Celkové hodnocení:

Vaše hodnocení:

foto-redaktor

Barbora Klímová

"jak být stále ženou"

I když je Bára maminkou velmi živé holčičky, čas na vlastní klid a ženskost si vždycky najde. Někdy u sklenky vína, jindy u hrnečku s kávou. Je zbrklá a spontánní pozorovatelka života i koketa s otázkami k zamyšlení. To ji často dostává do humorných situací, které najdete v jejich článcích. Ctí seberozvoj a svět opravdových mužů, ve kterém si užívá být opravdovou ŽENOU.

Profil
Zaujal vás článek?

Sdílejte ho se svými přáteli

Ať už fandíte aktivitám Grety Thurnberg nebo ne, musíte uznat, že snaha nedělat kolem sebe zbytečný binec by v naší společnosti měla být standardem. A tím pádem je používání jednorázových plenek jednou z důležitých položek na našem bio-eko-zeleném domácím seznamu.

10.9.2019
Hodnocení:
Oživte své bydlení pěknou tapetou. Dobře zvolená vyřeší špatný stav zdiva, velké prostory budou působit útulněji a mají mnohem víc řešení. Nejen do bytu, ale i kanceláří, ordinací, prostě všude tam, kde se chcete cítit dobře!
15.6.2016
Hodnocení:

Houby jsou v mnoha rodinách vyhledávanou kulinářskou pochoutkou, která se v různé kuchyňské úpravě objevuje na talíři po celý rok. Málokdo ale ví, že některé z nich jsou i léčivé.

28.9.2018
Hodnocení:

Možná si někdy v duchu říkáte: uvolni se, dýchej zhluboka, jsi odpočatý, od zítřka budu mnohem klidnější, cigarety už mi nic neříkají a podobně. Aniž si to uvědomujete, provádíte vlastně tak trochu „autogenní trénink", který pozitivně ovlivňuje vaše zdraví i psychiku.

9.3.2017
Hodnocení: