Divoká poezie Jaroslava Kovandy – v Kufru z pískovce

Jaroslav Kovanda je básník, prozaik, publicista, sochař a dlouholetý redaktor básnického časopisu Psí víno. Pokud znáte básně vycházející právě v tomto časopise, bude vám poezie Jaroslava Kovandy blízká. Nejedná se totiž o čtení právě pro milovníky klasiky, ale spíše pro ty, kteří mají rádi experimentální poezii a přebíhání od jednoho tématu k druhému. Kovandova poezie je odrazem již zmíněného Psího vína – divoká a svá, moderní a bez pravidel. Přesto z ní vystupují jasné a hluboké myšlenky ve zvláštním podání. Z některých básní na vás dýchnou staré časy, moudrost, odvaha a cit. Jiné ve vás možná zanechají především zážitek pozoruhodně namíchaných starých slov i moderních novotvarů. Jistě však ve vás poezie Kufru z pískovce zanechá úžas nad hrou, která je možná snad jen díky kráse a variabilitě českého jazyka, případně jeho různých nářečí.

S experimentálními básněmi Jaroslava Kovandy si zacestujete na venkov i do odlehlých měst, ale také napříč časem. Narazíte na staré básníky i odkazy na moderní dobu. Zamyslíte se nad materialismem a uspěchaným stylem života. Především ale okusíte nová slova, nové vůně a poezii, která je živá díky absenci někdy až příliš svazujících pravidel.

Cestou k jezeru Seliger

 

říkám Srbovi Goranovi

který sedí v autobusu hned za mnou

jeden svůj postarší bonmot:

2. července 1992 byla v Bělehradu taková tma

že jsem nerozeznal Srba od Chorvata

a když se ho ptám

jak on rozezná

aby mohl nenávidět

jak oddělí to svoje zrno od plev

co mu napoví ve tmě

aby mohl vinit

do týla mně jen hlesne:

instinkt

 

Ve tmě a za sklem

 

Dnes ráno jsem procházel

riminskou tržnicí

sépie ležely na pultech

jak přibližní básníci

řezníci s úsměvem od loje

kladli mně na srdce obojek

havelok z prasete sedmerým masem plněný

i bezmasou žvýkačku

všechno tam dávali

miláčku

všechno musíš okusit

až se uzdravíš

i do bílé obrazárny na via Gambalunga zajdem

na zdech a pod sklem

tam visí andělským knírkem malované řízy

krajíce krajin v tom ondulovaném ovzduší

i výkřiky dosud nezrozených Venuší

možná tam najdem

ve tmě a za sklem

 

+++

 

Tak blízko nebe

tak blízko Sanssouci

sachsenhausenská brána

jako klíště tě sevřela

v náručí

zde kosti žily hlavně pro mýdlo

pro potěchu ze svádění zn. Mengele?

...všude to ostnaté povříslo...

jestlipak si někdy vzpomeneš

na nadpodlažní vlasy

Csillagové Anny

na reklamy z mládí

na dny šedivé jak kyt...

na umělý med

na dřevěné podrážky

na sirénu po bombardování

která z krytů vyměšuje lid?...